Náhrada škody optikou krizového zákona

Od okamžiku 30. ledna 2020, kdy WHO (pozn. World Health Organisation) označila šíření nového viru Covid-19 (též jako SARS CoV-2) jako stav PHEIC (pozn.: Public Health Emergency of International Concern), tedy stav zdravotnické nouze s mezinárodním přesahem se právní obec začala hromadně zaobírat případnými (dnes již zcela reálnými) dopady této krize.

V tomto článku se pokusíme zaobírat alespoň některými z vyvstávajících aspektů souvisejících se současnou krizovou situací. konkrétně se zde zaměříme na problematiku náhrady škod (nikoliv inter partes, ale vůči státu). Jelikož bylo usnesením vlády č. 194 ze dne 12. března 2020 vyhlášen nouzový stav ¹, nastala tzv. krizová situace ². V jejím důsledku je vláda oprávněna k přijetí krizových opatření, kterým může být určitým způsobem zasaženo do práv jednotlivců. Tyto opatření mohou být ve formě doporučení či nařízení/zákazu.

Krizová opatření mohou (a zpravidla se tak děje) způsobovat fyzickým a právnickým osobám škodu. Po kom, jak a kdy ji nárokovat, je pak hlavním tématem tohoto článku.

Jelikož bylo usnesením vlády č. 194 ze dne 12. března 2020 vyhlášen nouzový stav, nastala tzv. krizová situace . V jejím důsledku je vláda oprávněna k přijetí krizových opatření, kterým může být určitým způsobem zasaženo do práv jednotlivců. Tyto opatření mohou být ve formě doporučení či nařízení/zákazu ³.

Krizová opatření mohou (a zpravidla se tak děje) způsobovat fyzickým a právnickým osobám škodu. Po kom, jak a kdy ji nárokovat, je pak hlavním tématem tohoto článku.

Náhrada škody

Jak bude níže upřesněno, v současné době je pro otázky náhrady škody způsobené touto krizí nutné nahlížet skrze optiku zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen “Krizový zákon”).

Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je zvláštní normou obsahující speciální skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě Krizovým zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., či zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Krizový zákon odpovědnost zakládá bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost). Tím se liší od úpravy obsažené právě v zákoně č. 82/1998 Sb., který vyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám.

Krizový zákon upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v souvislosti s aplikací krizových opatření. Je zde nutné rozlišovat mezi institutem peněžní náhrady dle § 35 Krizového zákona a náhrady škody dle § 36 Krizového zákona. Tento článek se bude primárně zaměřovat na druhý ze shora zmíněných institutů.

Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je:

1. provedení krizového opatření,
2. vznik škody,
3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.

Je tedy patrné, že se náhrada škody řídí obdobnými zásadami jako náhrada škody dle občanského zákoníku.

Kdo je odpovědná osoba

Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 Krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. Z dikce daného ustanovení je pak k náhradě škody vzniklé právnickým a fyzickým osobám povinen stát, nikoliv orgán krizového řízení. Shora uvedené je zmíněno zejména s ohledem na často nesprávně interpretované ustanovení § 36 odst. 4 Krizového zákona. Smyslem zmíněného ustanovení je určení orgánu státu, jehož prostřednictvím se náhrada škody poskytuje a u nějž je zapotřebí jej uplatnit.

Pokud však dojde k soudnímu sporu, pak je zapotřebí se zamyslet nad tím, kdo bude v rámci žalobního návrhu označen jako strana žalovaná (de facto se bude jednat o stát, za který bude vystupovat v řízení o nároku některá z jeho organizačních složek). Bude jím Ministerstvo vnitra (viz. § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev), nicméně z nepříliš obsáhlé judikatury lze dovodit, že označení žalovaného v tomto případě není zcela kritickým bodem jelikož, Nejvyšší soud dovodil, že případnou nápravu v těchto případech sjednává sám soud ex officio.

“Je-li ve sporu o náhradu škody pasivně věcné legitimovaným subjektem stát, který je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou, svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím organizační složky, jak ji definuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, pokud není založena příslušnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě.” ⁴

Příčinná souvislost

Podle § 36 odst. 1 Krizového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle Krizového zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (tzv. liberační klauzule).

Z praxe je zřejmé že kauzální nexus neboli příčinná souvislost často bývá tzv. kamenem úrazu žalobních nároků, na rozdíl od vyčíslení škody je obecně obtížněji prokazatelný. Jak je patrné, souvislost se nepředpokládá, je nutné ji prokázat a řádně zdůvodnit.

Odpovědnost subjektu se řídí tím, zda se vznikem určité skutečnosti nebo události je spojena odpovědnost za škodu (relevantní příčina), zda se za ni odpovídá (relevantní následek) a zda tato skutečnost nebo zákonem kvalifikovaná událost škodu skutečně způsobila (relevantní příčinná souvislost). Je tedy nutné, aby byl bezpečně prokázán příčinný vztah mezi protiprávním úkonem nebo zákonem kvalifikovanou zvláštní událostí na straně jedné a škodu na straně druhé, tzn. vztah příčiny a následku.

Jelikož se pohybujeme v limitech úpravy mimo rámec trestního práva, pak lze předpokládat, že soudy při hodnocení této otázky budou vycházet z teorie adekvátní příčinné souvislosti. ⁵

Lhůty

Podle ustanovení § 36 odst. 5 Krizového zákona nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla. Nejdéle pak do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká.

Objektivní odpovědnost státu je spojena s povinností oprávněné osoby uplatnit nárok na náhradu škody nejprve u příslušného orgánu krizového řízení, a to v zákonem stanovené lhůtě. Tato lhůta má charakter prekluzivní, tj. jejím marným uplynutím dochází ze zákona k zániku nároku, k němuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.

Počátek běhu lhůty má subjektivní charakter, primárně se tedy odvíjí od okolností stojících na straně poškozeného, zejména od jeho vědomosti, že mu vznikla újma. Tento okamžik se dá specifikovat jako časový bod, kdy poškozený získal vědomost o škodě, tj. kdy se prokazatelně dozvěděl, že na jeho úkor ke škodě došlo (nikoliv jen získání povědomí o existenci škodné události), ale i faktu, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích (není třeba, aby znal rozsah škody přesně např. na základě odborného posudku).

Od tohoto okamžiku mu počíná běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku soudní cestou. Samozřejmě s předpokladem prvotního uplatnění u příslušné organizační složky státu. ⁶

Na straně druhé je shora uvedený časový úsek limitován nejzazší hranicí. Tato hranice je 5 let od samotného vzniku škody (nárok se promlčí uplynutím této lhůty nezávisle na tom, zdali poškozený se o škodě dozvěděl či nikoliv).

I přesto může orgán krizového řízení v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Je tak zřejmé, že zde s ohledem na nezvyklost dané situace je dále změkčována dikce zákona, která by mohla mít negativní dopad pro poškozené.

Škoda a její výše

Ze všech následků se Krizový zákon zaměřuje na škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích, a škodu na zdraví s majetkovou újmou (účelné náklady na léčení, ztráta na výdělku) a újmou nemajetkové povahy (bolest a ztížené společenské uplatnění). Lze tedy vycházet z předpokladu, že primárně bude odškodňována škoda majetková, nicméně bude zajímavé sledovat, zdali se vyskytnou případy náhrady újmy nemajetkové.

Věcná škoda se primárně skládá z položky skutečné škody (damnum emergens) a ušlého zisku (lucrum cessans).

Jelikož by se konkrétní specifikace, členění, vyčíslování a další aspekty škody dala obsáhnout do samotné publikace, pak s ohledem na rozsah tohoto článku se jim dále nebudeme šířeji věnovat.

Nicméně, aby nárok byl u soudu uplatnitelný (resp. prokazatelný) můžeme doporučit následující kroky:

• Uschovávejte veškeré dokumenty související s Vašimi příjmy, výdělky, kontrakty atd.
• Vytvářejte záznamy o vašich činnostech, vše pečlivě zdůvodňujte, písemně potvrzujte tyto důvody smluvním partnerům, tak aby z nich bylo patrné, že tyto činnosti jsou konány v souvislosti s krizovým opatřením.
• Pokud máte za to, že některé věci postačí vyřešit/sdělit ústně, doporučujeme řešit raději písemnou formou.
• Vždy vyžadujte písemné potvrzení (např. rušení zájezdů, nemožnost plnění ze smluv, vzniklá prodlení, smluvní pokuty atd.) Jestli však něco musíte vyřešit telefonicky, následně shrňte obsah domluvy do SMS či emailu a zašlete to druhé smluvní straně či dotčené osobě / orgánu.
• Učiňte veškeré možné kroky k minimalizaci vzniklé škody a veškeré tyto kroky písemně zaznamenejte a odůvodněte obdobně jak u výše uvedeného bodu.

Mějte však na mysli, že je potřeba Váš nárok dobře vyčíslit, proto je dobré si opatřit alespoň odborné vyjádření znalce z oboru. Lze předpokládat, že znalci z tohoto oboru budou v následujících měsících (snad i letech) velice vytíženi. Soudy z jejich závěrů budou často vycházet, pokud tedy nemáte finanční prostředky na dlouhodobé vymáhání, oslovte znalce co nejdříve.

Na okraj ještě poznamenáme, že současná situace neznamená, že nemusíte plnit smluvní závazky, zákon předpokládá, že je budete plnit i za ztížených podmínek. Více k tomuto tématu se vyjádříme v jednom z našich dalších článků.

Soudní poplatek

Samozřejmě otázkou související s touto problematikou je i ekonomie řízení, bohužel v této situaci se nejedná o řízení, které je dle zákona a priori osvobozeno od soudních poplatků (zde dikce zákona změkčována není). To ovšem neznamená, že žádosti o osvobození nemůže být vyhověno. Dle názoru autora by změna v legislativě v tomto ohledu byla přínosná a umožnila by obětem povodní, epidemií a dalších katastrof lepší přístup k soudu. Nicméně toto je jen úvaha de lege ferenda a uvidíme, jak se zákonodárci postaví k této situaci v návaznosti na současnou krizi.

Řízení o náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb. není osvobozeno od soudních poplatků. (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016). Konkrétní výše soudního poplatku se pak bude řídit zákonnou úpravou obsaženou v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Závěr

Dle našeho názoru škodu způsobenou krizovými opatřeními uplatňovat lze. Je však zapotřebí ji řádně podložit (důkazně), vyčíslit (nejlépe znaleckým posudkem) a včas uplatnit. Doporučujeme oslovit příslušný státní orgán, uplatnit svůj nárok a trvat na něm. Pokud Vám nevyhoví, neotálejte. Uplatněte nárok soudní cestou, učiňte tak bezodkladně. Lhůty jsou téměř šibeniční a prekluzivní.

S tím vším jsme Vám ochotni pomoci, s vymáháním škod po státu a dalších velkých organizací máme letité zkušenosti. Neváhejte se proto na nás obrátit.