Neplatné rozhodčí doložky ve světle § 408 obchodního zákoníku

Při zastavení exekučního řízení z důvodu absolutně neplatné rozhodčí doložky se i přes dlouholetou snahu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyjasnit její veškeré možné dopady stále setkáváme se situacemi, kde interpretace některých ustanovení týkajících se běhu promlčecích lhůt může být pro zúčastněné nejasná. Některé otázky nejsou do dnešního dne autoritativně vyřešeny relevantní judikaturou.

Jednou z těchto otázek je i problematika uplatnění a běhu promlčecí doby (předchozí právní úprava operovala s termínem lhůta) dle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). V praxi se setkáváme se situacemi, kdy po zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „osř“), jsou vymáhané nároky následně opětovně věřitelem zažalovány. Tyto žalobní návrhy jsou dnes často již činěny více jak deset let od okamžiku počátku běhu promlčecích lhůt. Následně je ze strany povinných (nyní žalovaných) vznesena námitka promlčení. Ta je oponována v zásadě dvěma způsoby – odkazem na judikaturu (zejm. pak sp. zn. 23 ICdo 19/2015) upravující stavění běhu promlčecích lhůt a poukázáním na to, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Avšak věřitelé (nyní žalobci) si často neuvědomují, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 vykládá stavění promlčecích lhůt pouze ve vztahu k § 403 obchodního zákoníku, nikoliv ve vztahu k § 408 obchodního zákoníku. K tomu se Nejvyšší soud do dnešního dne nevyjádřil.

Je sice stále otázkou, jakým způsobem se Nejvyšší, potažmo Ústavní soud, postaví k aplikaci § 408 obchodního zákoníku v návaznosti na neplatné rozhodčí doložky. Nicméně do okamžiku, než bude předmětné rozhodnutí vydáno, nezbývá než postupovat dle textace zákona. Autor tohoto článku je však přesvědčen o tom, že ve světle ustálené judikatury upravující výklad § 408 obchodního zákoníku nemá probíhající exekuční řízení žádný vliv na běh objektivní promlčecí lhůty podle § 408 obchodního zákoníku. Jmenované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí lhůty, aniž by ze zákona vyplýval jakýkoliv úmysl zákonodárce tuto dobu jakkoliv prodlužovat. Ostatně opačným výkladem, tedy že nařízením a během exekučního řízení se staví promlčecí doba dle § 408 obchodního zákoníku, by byl zcela popřen smysl a účel daného ustanovení. Interpretací dle této logické linie by nastala absurdní situace, kdy by právo nemuselo podléhat promlčení a příslušelo by oprávněnému navěky. To je ostatně i v rozporu s principem právní jistoty, kterému právě institut promlčení slouží a který má motivovat zavázané strany k neodkladnému řešení svých závazků. Absurditu možného výkladu o přerušení běhu promlčecí lhůty dále podporuje i samotná existence zákazu vznesení námitky promlčení v průběhu řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Zcela jistě nebylo úmyslem zákonodárce včlenit do zákona ustanovení, které by se důkladem odlišného soudního výkladu stalo zcela nadbytečným.

Pokud věřitel zažaluje nárok až poté, co uplynula desetiletá lhůta, pak je nárok promlčen, a to zcela nezávisle na tom, zdali za jejího trvání probíhalo exekuční (vykonávací) řízení. Na běh promlčecí lhůty dle § 408 obchodního zákoníku nemá vliv probíhající exekuční řízení. Případná otázka, zdali byla exekuce nařízena na základě absolutně neplatného rozhodčího nálezu, nemá na posuzovanou otázku vliv.

Případné rozporování, že věřitelé nemohli předpokládat změnu judikatury (byť nastala v roce 2011, potažmo k definitivnímu ustálení v roce 2016, sp. zn. NS 23 ICdo 19/2019) a tudíž jsou dopady rozhodnutí o promlčení jejich nároků příliš tvrdým postihem, není dle autora tohoto článku v dnešní době již relevantní. Takováto argumentace má sice své opodstatnění, je však nutné ji posuzovat v časové souvislosti. Dnes je již dlouhodobě judikatorně odklizena překážka res iudicata, litispendence, stavění, běhu a uplatnění promlčecích lhůt dle § 403 obchodního zákoníku. Pokud tak dodnes věřitelé v průběhu exekučního řízení neučinili ničeho k napravení protiprávní situace (neoprávněně nařízené exekuce a neplatného rozhodčího nálezu) zažalováním nároku ještě před uplynutím desetileté lhůty, pak jim jen těžko lze přiznat právní ochranu. O to více markantní je situace, kdy se jedná o věřitele – podnikatele či přímo specialistu na vymáhání pohledávek. V takovém případě si nelze představit legitimní obranu proti nepřiměřenému postihu nepřímo způsobeného incidenční retrospektivou. V tomto ohledu je zapotřebí zmínit korektiv dobrých mravů, se kterým věřitelé vystavení vznesení námitky promlčení, často operují.

Jak již bylo rozebráno výše, předpokladem legitimní obrany proti vznesené námitce promlčení je skutečnost, že žalobce (věřitel) marné uplynutí nezavinil. Dle názoru autora článku však shledávat zavinění na straně dlužníka lze v praxi jen se značnými obtížemi. Dlužníci jsou často zcela pasivní, to však dle názoru Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 966/2018) nemůže jít k jejich tíži. Vyvozovat zavinění promlčení pouze z pasivity dlužníka nelze. Věřitelům tak nezbývá prokázat, že jsou zde jiné okolnosti přenášející zavinění promlčení nároku na dlužníka. Obtížnost unesení důkazního břemene je však vysoká a v praxi ji věřitelé často neunesou. Na druhou stranu lze jen těžko ospravedlnit situaci, kdy věřitel byl dlouhodobě nečinný a předkládá procesní obranu založenou na tom, že nebyl seznámen se změnou judikatury a s postupem nezbytným pro legitimaci pohledávky (potažmo titulu).

Nelze tak doporučit věřitelům spoléhat na to, že svoji nečinnost obhájí. To ostatně ztěžuje i jejich pozice v původním závazkovém vztahu, kde se často jedná o vztah podnikatele a spotřebitele. Povinní z exekuce však také nesmí zůstávat pasivní ve vztahu k věřiteli a svým závazkům. Takováto pasivita rozhodně nepřispívá k vytvoření pozitivního náhledu soudu při vyhodnocení otázky, kdo skutečně zavinil promlčení nároku. Jak již bylo uvedeno výše, v daném případě je nutné soud upozornit na fakt, že pasivita dlužníka mu nemůže jít k tíži a sama o sobě nemůže založit závěr o tom, že to byl právě dlužník, kdo promlčení zavinil.

Závěrem tak autor uvádí, že se dostáváme do období, kdy se problematika § 408 obchodního zákoníku stane čím dál více aktuální a častěji řešenou. Do budoucna lze pouze předvídat, jakým způsobem se k řešení tohoto problému postaví soudy. Autor je přesvědčen o tom, že by s ohledem na ustálenost judikatury od roku 2016, měly být případné nároky shledávány jako promlčené. Výše uvedené však musí být usměrňováno případným uplatněním korektivu dobrých mravů. Závěr, zdali došlo k jejich porušení, však musí být posuzován v konkrétních okolnostech případu a nelze pro ně stanovit obecně závazné limity.

Autor článku si ještě dovoluje předložit úvahu de lege ferenda, zabývající se možným řešením situace. Tedy situace absolutně neplatné rozhodčí doložky, vydání rozhodčího nálezu, nařízení exekuce, zastavení exekuce a opětovného zažalování nároku. Pokud jsou posuzovány situace obdobného skutkového základu, pak by se mělo rozlišovat, kdo byl navrhovatelem zastavení exekuce. Pokud je zde exekuce zastavena z podnětu věřitele, pak by pro zamezení tvrdosti postihu promlčení nároku bylo možné uvažovat o určitém přemostění kontinuity exekučního řízení. V takovémto případě (za předpokladu opětovného zažalování nároku bez zbytečného odkladu, tedy do 3 měsíců) by nastoupila právní fikce v tom ohledu, že by nedocházelo ke skutečnému zastavení řízení. Současně by zůstávala v platnosti překážka vznesení námitky promlčení v řízení, které bylo zahájeno před uplynutím lhůty dle § 408 obchodního zákoníku. Shora uvedené je však nutné omezit na případy exekučních řízení nařízených ještě před 11. květnem 2011 (reflexe nálezu II. ÚS 996/18). Pokud je však exekuce zastavena z důvodů stojících na straně věřitele (typicky z podnětu povinného avšak i z úřední povinnosti), pak by nárok měl shledán jako promlčený, neboť si v tomto případě věřitel dostatečně neohlídal svá práva. Takovýmto způsobem by dle autora článku mohla být zmírněna tvrdost dopadu incidenční retrospektivy a zároveň by věřitelé byli motivováni napravit situaci neoprávněně vedených exekucí.